Soňa Kolmanová: Vaše tělo umí porodit

Nenápadná kniha s velkým příběhem – to je Znovuzrozená. Dvojnásobná maminka Soňa Kolmanová v ní otevřeně zachycuje svá těhotenství, dva zcela odlišné porody i intenzivní proces změny a zrání, který její mateřství odstartovalo. Tato osobní zpověď ukazuje, jak obtížné může být pro matku, která vnímá nejen fyzickou rovinu porodu, rozhodování, kde a jak přivést na svět své dítě.

Proč jste se rozhodla napsat tuto knihu, v níž popisujete i své dva porody – první v nemocnici a druhý domácí?
Po druhém porodu jsem si myslela, že porodní téma pro mě postupně ztratí své kouzlo. Neznala jsem ženy, které by o mé zkušenosti jevily zájem, sama jsem se za způsob druhého porodu styděla. Čím víc jsem vzpomínky potlačovala, tím více mě pronásledovaly. Až rok po domácím porodu jsem našla uzavřenou skupinu žen, které rodily nebo plánovaly porod doma. Zjistila jsem, že jsou ženy, pro které je můj příběh inspirativní. Jedna paní přišla s otázkou, jestli jsem se před porodem bála. Zamyslela jsem se nad tím, že můj porodní příběh bez kontextu mého života působí, jako bych snad nežila v naší společnosti. Vstala a porodila? Ale já jsem měla pocit, že za tím byla spousta hledání a práce sama na sobě.

Začala jsem psát vše, co s těhotenstvími a porody v mém životě souviselo, a zastavila se, když měl text 55 stran A4. Původně jsme vše psala pro sebe, abych se ze vzpomínek vypsala, a i sama před sebou jsem měla problém některé věci popsat. Pamatuji se, jak jsem zavírala oči a děsila se, že by ten soubor někdo mohl najít, ale nechtěla jsem tyto pasáže vynechat. Později jsem nic z toho nemazala.

Výsledkem je velmi otevřená a intimní zpověď, navíc na kontroverzní téma domácích porodů – nebála jste se negativních reakcí?
Pamatuji se, že jsem ještě před tiskem říkala kamarádovi, že „tu knihu vydám a emigruji“.
„To přeháníš,“ povídá on.
„Také jsem si zajistila klíče od bytu, kde bych se na pár dní mohla ukrýt.“
„A co by se podle tebe mohlo stát?“ ptá se.
„Někdo by si na mě mohl počkat před domem,“ dodávám ustaraně.
„Třeba nějaká fanynka s kytkou,“ říká kamarád pobaveně.

Zpětně mi to samotné přijde úsměvné. Kamarád měl výrazně realističtější odhad, i když v té době se mi zdálo, že to celé buď nechápe, nebo zlehčuje. Měla jsem vymyšlenou i odpověď, kdyby mi někdo psal něco ošklivého. Nic z toho se nestalo. Byla jsem jen otrokem vlastního strachu, ale kdybych knihu nevydala, nikdy bych si to neověřila. Víc lidí mi dodávalo odvahu, ujišťovali mě, že to má smysl, ale ještě do dnešního dne se někdy zhrozím, když si uvědomím, co jsem o sobě napsala a pod svým jménem zveřejnila. Mé soukromí je pro mě velmi cenné, ale to, co je v knize, je minulost a jestli jejím sdílením můžu pomoct byť jen jedinému dítěti k lepšímu porodu, ta veřejná ostuda mi za to stojí.dsc_1270

Jaké reakce čtenářů se k vám dostávají? Máte ohlasy třeba i od mužů nebo zdravotníků?
Čtenářské reakce jsou dojemné. Neuměla jsem si představit, že by má kniha mohla takto oslovovat čtenářky i čtenáře. Domnívala jsem se, že může být zajímavá pro pár domarodiček, ale zdá se, že silně rezonuje i s ženami, které domácí porody spíše odpuzují. Mnozí mi píší, že u knihy brečeli dojetím, děkují mi za otevřenost a odvahu sdílet můj příběh. Mám i reakce od několika žen-lékařek a jejich zpětná vazba mě naplňuje nadějí, že jednou se u nás děti budou rodit bezpečně a zároveň citlivě.

Přibývá žen, které jako vy po porodu, který ve zdravotnickém zařízení neproběhl podle jejich přání, litují, že svým dětem nezajistily ideální příchod na svět. Jak se na svůj první porod díváte dnes?
Mám čisté svědomí v tom, že jsem se velmi snažila. Bylo to to nejlepší, co jsem v té době uměla. To, že druhý porod vyšel tak fantasticky – a uvrhl porod první do nepříznivého světla – je věc vývoje. Mrzí mě, že jsem dceři nebyla větší oporou, že jsem víc pozornosti věnovala tomu, co po mně chtěli zdravotníci než signálům vlastního těla. Velmi mě mrzí přerušení bondingu, že dceru odsáli a umyli. Vše se navíc dělo ve vedlejší místnosti, ze které vyhodili i manžela. Až po druhém porodu jsem pochopila, že porod může být velmi jemný a že to, co se mně a dceři v porodnici stalo, bylo naprosto zbytečné a brutální.

Váš příběh dokládá, jak náročné jsou pro ženu těhotenství, porod a mateřství a že současný zdravotnický systém tento úkol často ještě ztěžuje. Co by se podle vás mohlo změnit nejen v českých porodnicích?
Jsem tak ráda, že se na to ptáte. V ideálním světě bych si přála, aby se zásluhy připisovaly ženám, protože neoddiskutovatelně jejich jsou. Zdravé dítě je vždy výsledkem práce matky, nikoliv zdravotníků. Je jedno, kolik kontrol absolvujete. Žádné vyšetření zdravé dítě nevytvoří, to může jen žena. Rodí vždy matka. Matka má právo odmítnout vyšetření nebo i zákroky, které si nepřeje, a mělo by to být respektováno, aniž by to pošramotilo budoucí spolupráci se zdravotníky.

Dítě patří k matce, a pokud ta nemůže, tak k otci. Bonding je i právem dítěte a kdo dítě odnese, ať netvrdí, že tak činí v jeho zájmu. Separace je pro mě něco jako zločin proti lidskosti s nedozírným negativním dopadem na psychiku dítěte.

Děsí mě, že za přirozený porod, který je prokazatelně nejlepší variantou pro zdravou matku a dítě, je pojišťovnou hrazena nejnižší částka. Potom to může vypadat, že se porodnici vyplatí komplikované porody zakončené akutní sekcí. Ráda bych v budoucnu viděla nastavení plateb tak, aby přirozené porody nebyly finančně znevýhodněné. Mělo by nám jít o zachování zdraví. Mnohokrát zmiňovaná je důležitost péče porodních asistentek, které by zdravou ženu provázely těhotenstvím, porodem a šestinedělím a v ideálním případě jí poskytovaly i pocit psychické opory, jež může být pro zdravou těhotnou tou nejdůležitější součástí péče. Lékaři jsou specialisté na patologie, ale porod je fyziologická záležitost a většina žen k tomu, aby porodila, potřebuje klid, pocit bezpečí, soukromí a možná povzbuzení.uudsc_0222

Dnes bohužel nemáme možnost svobodné volby místa porodu. V celé zemi nefunguje ani jeden porodní dům, soukromé porodní asistentky riskují pokutu za přítomnost u domácího porodu. Porodnice nemají konkurenci a nejsou tudíž pod tlakem svůj přístup měnit. V dnešní době si sice můžete vybrat porodnici, jakou chcete, ale pro své rozhodování nedostanete ani statistiku, kolik kde dělají nástřihů nebo císařských řezů. Pro zdravotníky bych si přála systémovou prevenci vyhoření a v průběhu studia povinné zpracování vlastního porodního traumatu. Těším se na dobu, až přestaneme počítat přeživší a začneme brát vážně i psychické důsledky porodu pro matku i dítě.

V knize narážíte i na to, že při prvním těhotenství jste byla hodně „v hlavě“ a neuměla naslouchat své intuici. Myslíte si, že je to obecný rys současných žen, které jsou odmala orientované na výkon? A že právě to by mohl být jeden z důvodů, proč se na porod pohlíží jako na riskantní drama vyžadující lékařský dohled?
Žijeme ve společnosti, která glorifikuje mužské hodnoty. Zkuste něco obhajovat tím, že to tak prostě cítíte –  protistrana se vám pravděpodobně vysměje. Když se však rozhodnete na základě pocitu, ale vysvětlíte ho argumentem, bude to společensky přijatelné. Žena má v těhotenství a při porodu ohromnou výhodu proti všem odborníkům – zná své tělo, může popsat své pocity a podat tak tu nejpřesnější zprávu o stavu dítěte.  Ale nemá to jak dokázat. Často nemá vzdělání v oboru, nemůže své pocity prokázat výsledky z laboratoře či přístroje. Ale v mém případě byly tyto subjektivní pocity přesné a při druhém porodu mě vedly naprosto bezchybně.

Máte pravdu v tom, že jsme orientované na výsledek, a proto asi porod posuzujeme podle toho, jak dlouho trval, kolik vážilo dítě nebo že matka i dítě přežili. Racionálně by to měl být úspěch, ale žena se vnitřně může cítit o něco ochuzená nebo třeba i zneužitá, poškozená lékařskými zásahy. Na to se dnes nebere zřetel a mnoho žen tiše trpí pocitem ukradeného porodu, bolestivými jizvami na těle i na duši. Jejich zranění jsou bagatelizována. Chtěla bych jim říct, že na svůj smutek či vztek mají právo a velmi mě mrzí, co se jim přihodilo.

Ženy umí rodit, ale už ani ony samy tomu mnohdy nevěří. A tam je podle mě zakopaný pes. Nenabádám nikomu k tomu, aby rodil jako já, ale jestli bych mohla říct jeden vzkaz, bylo by to „vaše tělo umí porodit“. Myslím, že devět měsíců těhotenství je dost dlouhá doba na to se rozpomenout, jak být v ženské energii. Mě osobně v tomto ohledu první těhotenství velmi zaskočilo. Byla jsem zvyklá vše řídit, plánovat, organizovat a najednou to nešlo. Strhl mě proud, který byl výrazně silnější, najednou se mi chtělo jen existovat. Myslím, že porody dnes probíhají tak absurdně, protože v nich ženy ztratily hlavní slovo. Porod je nejženštější z ženských momentů a potřebuje typické ženské kvality – empatii, trpělivost, odevzdání se, plynutí a pokoru. Pro dnešní porody jsou naopak typická měření, tabulky, standardy, kontrola, výkon a výsledek.

V knize zachycujete i nelehké rozhodování, kde rodit podruhé. Žádná klišé o permanentně šťastné těhulce a nezodpovědné domarodičce, ale urputné hledání cesty i naprosté zoufalství. Co vám pomáhalo v tomto náročném období?
Zpětně to vnímám jako psychický očistec. Nemám vztah k náboženství, ale v té době jsem pochopila, proč se při modlitbě klečí – když jste dostatečně zoufalá, přijde to úplně samo. Už nemáte sílu vzdorovat, zlomí vás to a jste pokorná. V té době bych udělala cokoliv, poklonila bych se komukoliv, kdo by mi mohl pomoct. A tenkrát to přišlo – vědomí, že porodit můžu a musím jen já sama, že nikomu na mém dítěti nesejde tolik jako mně samotné, že je to především má zodpovědnost, která se mi tak těžce nese a kterou není na koho hodit.

Měla jsem v té době velikého spojence ve svém dítěti. Když jsem se s ním snažila komunikovat, vždy mi jakoby naznačovalo, že to bude v pořádku. Moc jsem se v tehdy bála, jestli to skutečně chápu správně, jestli si to celé jen nenamlouvám. Další oporou mi bylo mé tělo. Mám k němu důvěru, můžu se na něj spolehnout. A třetí berličkou byla má intuice, která mi celé těhotenství radila, ať prostě zůstanu na porod doma, že to bude v pořádku.

Měsíce jste prožívala i strach, že domácí porod bez asistence, který jste vnímala jako nejpřirozenější volbu, nedopadne dobře. Jak se vám tyto obavy podařilo zvládnout?
V těhotenství jsem mohla pouze čekat. Nejhorší bylo, když jsem začala „přemýšlet“. V tomto smyslu to byl skvělý trénink na bytí tady a teď. Učila jsem se své myšlenky a vnitřního kritika krotit. Téměř nikomu jsem o svých plánech neříkala a nebyla jsem vystavena nátlaku zvenčí, ale tím víc jsem se pranýřovala sama. Až do začátku porodu jsem si nebyla úplně jistá, jestli porod doma zvládnu, ale s rozjezdem kontrakcí ve mně zavládl naprostý klid, nic mi nechybělo, neměla jsem pochyby ani strach.

Co se vám osvědčilo jako předporodní příprava a co byste doporučila nejen ženám, které uvažují o domácím porodu?37732-znovuzrozena
Aktivně jsem hledala inspirativní ženy a jejich porodní příběhy. Přišlo mi logické hledat odpovědi u zkušených žen. Poslechla jsem si jejich příběh a pocitově jsem si ohodnotila, jestli to je podle mě dobrý vzor, jestli bych to chtěla podobně. Když jsem našla něco, co se mi líbilo, kladla jsem si otázku, jak to ta žena dokázala. Co jí pomohlo to prožít takto? Co ta žena dělá jinak oproti ženám, které to hodnotí negativně? Co se od ní můžu naučit já?

To nejlepší, co jsem se naučila, bylo naslouchat svému tělu, důvěřovat mu a nechat jej, aby mě vedlo. Je o tolik snadnější jít při porodu s proudem, nesnažit se kontrolovat, nemít předem žádné konkrétnější představy, nedělat si iluze, komunikovat s dítětem, věřit svým pocitům, být bezprostřední, nemyslet.

Před druhým těhotenstvím se mi také podařilo rozkrýt mé porodní trauma a velmi mě to zasáhlo. Jak jsme se rodily my, jako děti, ovlivňuje naše vnímání porodu i způsob, jakým rodíme. Porod mé dcery se nápadně podobal mému vlastnímu porodu. Před druhým těhotenstvím jsem svůj porodní zážitek měla více vědomě zpracovaný a myslím, že i to sehrálo svoji roli.

A v neposlední řadě považuji za důležité si zpracovat emoční témata, která v těhotenství vyvstanou. Nehrát si na nejkrásnější období v životě ženy, ale čelit tomu, co se v rodině, ve vztahu s partnerem a dítětem děje. Dovolit si pojmenovávat tu situaci takovou, jaká je, nelakovat nic narůžovo, nepotlačovat negativní pocity, ale prožít si je a nechat je odejít, aktivně řešit to, co řešit lze.

Vnímáte, že způsob porodu se promítl i do vztahu k vašim dětem?
Tohoto pocitu se nemůžu zbavit. První porod se „zasekával“. Dcera se chtěla narodit, ale já jsem situaci nevyhodnotila jako bezpečnou, poté jsem já měla pocit, že by se už narodit mohla, a jí se nechtělo. Tento vzorec se nám opakuje denně. Ona může, já ne. Ona nechce, já chci. Přitom je dobrá vůle na obou stranách, ale nedaří se nám potkat časově. Máme se rády, ale moc nám to neladí.

S druhým dítětem mám intenzivnější propojení, mám pocit, že rozumím tomu, co chce a potřebuje. Umíme se sladit, dohodnout. Mám k němu důvěru. Nepotřebuji ho neustále kontrolovat, protože jej cítím i na dálku. Vím, kdy pláče v dětském koutku, i když jej neslyším. Až po druhém porodu jsem zažila ten pocit, že se do dítěte zamilujete, a myslím, že v tom velikou roli hrál nejen krásný porod, ale také nerušený bonding, kdy jsem si jej mohla podle libosti prohlížet, počítat mu prstíčky, očistit si ho, očichat, být s ním v kontaktu kůže na kůži bez přerušení téměř celý týden, a to vše v našem tempu v teple naší postele.

V knize si pokládáte i otázku, proč mít vlastně děti. Myslím, že tak se v současnosti ptá hodně žen, pro které mateřství může přestavovat „brzdu“. Jak byste na ni s odstupem odpověděla? Co všechno vám mateřství dalo, nebo naopak vzalo?
Sama jsem ze zdevastované ženské linie, kde by vztahy matka-dcera mohly být námětem thrilleru. Během dospívání jsem si říkala, že nebudu nikoho takto týrat. Právě proto, že nemám z dětství zažitý model, který bych byla ochotná převzít, v mateřství hodně tápu a hledám. Je to pro mě velmi namáhavé. Denně bojuji s tím, že sklouzávám k něčemu, co nechci. Každý večer si kladu otázku, jak by se to dalo dělat jinak a lépe. Je to, co dětem dávám, ještě dost, nebo už je to málo?

Nikdy jsem se nerozhodla pro větší závazek než pořídit si děti. Pozoruji na sobě, jak obtížné je dávat dětem to, co jsem sama nikdy nedostala (nemluvím o materiální rovině). Mým nejhlubším přáním je, aby se toto nešťastné dědictví mojí osobou zastavilo. Intenzivně pro sebe hledám způsoby, jak se z mateřství skutečně těšit, jak s dětmi sdílet svůj život a nečekat jen, až odrostou, nevyčítat jim, že jsem se pro ně obětovala, ale současně je neošidit. Letošní rok je pro mě o hledání rovnováhy mezi mateřstvím a potřebou mít i čas pro sebe a své zájmy.

Své děti miluji a většinu času jsem vděčná, že je mám. Nikdo mě nemotivuje k takovým výkonům jako ony. Moc ráda pozoruji, jaký k sobě mají blízký vztah. Jejich existence mi denně nastavuje zrcadlo a nutí mě léčit se z mých dětských zranění. Na dětech je krásné to, že i když chybuji, dávají mi nové a nové šance. Mateřství je pro mě velikým dobrodružstvím, které mi ukazuje to nejhorší i nejkrásnější na mně samotné.

Soňa Kolmanováuudsc_0206
– 33 let
– pochází z Hané, 14 let bydlí v Praze
– vystudovala obor Komunikace a masmédia na New York University in Prague
– záliby: ráda čte, fascinuje ji přirozený porod, je zastánkyní kontaktního rodičovství, zajímá se o porodní trauma, léčení mateřských linií, nadchla se pro Tanec pěti rytmů, pravidelně cvičí jógu

Foto: Barbora Kubaniová Tutková

Další články

Komentáře

  1. Knihu jsem cetla a nadchla me, inspirovala. Nejblizsi je mi konflikt intuice a rozumu, ktery Sona popisuje. Zaroven uplne chapu strach z odsouzeni nebo tlaku okoli. Knizka je ctiva a pro mne s happyendem 🙂 Preji si zazit podobne pocity jako Sona u druheho porodu.

Přidat komentář

Související články

Deset tipů pro spokojené mámy

1.       Srovnejte si priority – na prvním místě mějte samy sebe. Děti milují spokojenou šťastnou mámu, která je pro ně inspirací. 2.       Nesrovnávejte se s jinými ženami – každá jsme originál a máme […]

Láskyplná výchova ovlivní dítě na celý život

Pokud si nevíme rady s nejmladšími členy rodiny, jsou tu lidé s otevřeným srdcem, kteří nás mohou vést. Jedním z nich je i Martina Hanáčková, která se věnuje Aktivnímu vědomému […]

Dříve z porodnice? Klokánkování nejen pro nedonošené děti

Podle přednášky Sarah Gregston konané v rámci European Babywearing Conference, červen 2015 (http://www.babywearingconference.co.uk) Metoda klokaní mateřské péče původně vznikla jako nouzové řešení. Na konci sedmdesátých let minulého století v Kolumbii […]