Přirozené rodičovství a moudrost pralesa

Následující vyprávění se odehrává ve vesnici Meyo-ntem v oblasti Ma´an – v části Kamerunu. Lidé, kteří tam žili, jsou z klanu Eba – jednoho z 25 rodů kmene Ntumu – v překladu to znamená děti palice na chození (kulturní symbol stařecké moudrosti). Zde jsem se setkal s kulturním jevem, který je ve světě vzácný. Ntumu se rozhodli říkat si podle svých dětí, na rozdíl od kultur, kde lidé dědí jméno po rodičích. Když byla naše sousedka ve vesnici Meyo-ntem dítě, měla svoje vlastní jméno. Ale teď, když je matkou, jmenuje se Mama Guebe – Matka Guebeho. Podobně, protože i já jsem rodič, nikdo mi neříká Joseph. Jsem Papa Anisa, pojmenovaný podle mojí dcery Anisy. Rodiče jsou definováni svými dětmi, jejich identita ve společnosti Ntumu je odvozená od jejich dětí. V pralese neexistují příjmení.

Jednou jsem si povídal se svou sousedkou Mamou-Guebe před jejím domem, zatím co ona rytmicky tloukla uvařený maniok v dřevěné nádobě na příjemně chutnající masu. Na zemi vedle ní ležela Ntumu mačeta s dlouhou rukojetí.

V dálce vidím chlapce, přibližně stejně starého jako byl syn Guebe, který přichází po cestičce. Ještě nikdy před tím jsem ho neviděl, musel být z jiné vesnice. Chlapec vezl nákladní auto. Byla to velmi funkční hračka, se kterou se dalo doopravdy jet. Taková auta jsem viděl na mnoha místech Afriky, ale děti Ntumu je dělali nejlépe. I na dálku dokážu říct, že Guebe si bude chtít s tím autem hrát, protože teď si hraje v hlíně nedaleko a snaží se vylákat mravence z mraveniště stéblem trávy.

Pověděl jsem Mama-Guebe, že budou určitě problémy, protože se budou chlapci o tu hračku přít. Ona mi odpověděla, že si to nemyslí, že se nic takového nestane. Vysvětlil jsem jí, že tam odkud pocházím, se děti o hračky někdy přetahují, a když se tak děje, musí rodiče zasahovat – přikážou jim, že se musí podělit. Ona tomu stále nerozuměla, protože u nich je dělení slovo, které znamená jen rovnoměrné rozdělení jídla. Pokouším se jí to vysvětlit ještě trochu jinak – že my si dělíme přístup.

„Jestli jsem to dobře pochopila“povídá, „dvě děti se hádají o hračku a ty povíš jednomu dítěti – tomu, které ve skutečnosti vlastní to nákladní auto, že se musí dočasně vzdát vlastnictví té hračky kvůli tomu druhému dítěti. Potom se od něho vyžaduje, aby stál vedle a díval se, jak to druhé dítě používá tu hračku a čekal, než přijde řada na něho, aby si mohl hrát se svojí vlastní hračkou? To se mi snažíš říct?“

„Vlastně ano, to je to, co popisuju.“ odpovím váhavě.

„A potom, po nějaké době se role vymění, druhé dítě teď pozoruje to první dítě, jak si hraje s tou hračkou a čeká, kdy bude zase na řadě?“ ptá se. „Přesně tak,“ odpovím.

„A tahle rodičovská rada funguje?“ zeptá se. „Když se jim to takhle přikáže, děti se opravdu dělí o hračky tímhle způsobem?“crying-513164_1920

„Vlastně ne,“ přiznám, „ne vždy … vlastně abych řekl pravdu, skoro nikdy to nefunguje. Hádají se i tak, protože tomu druhému dítěti to trvá příliš dlouho.“

„Proč dává rodič takové rady?“ zeptá se, „když dopředu ví, že to nefunguje? Dělí se rodiče o to, co vlastní jako příklad svým dětem? Střídají se dospělí při používání například jednoho auta, které vlastní? Vozí se jeden rodič v autě, zatímco ostatní čekají, kdy na ně přijde řada?“

„Ne, to se nikdy neděje,“ připustím.

„Tak jak potom může být účinná výchova? Co se stane, když děti vidí neférovost tohoto pokrytectví a odmítnou se střídat? Musí rodiče zase zasahovat?“ ptá se.

„Ano, přikážeme dětem chovat se slušně, a když se tak nechovají, vyhrožujeme jim, že když se nedokážou pěkně o hračku podělit, potom jí nebude mít nikdo.“ Ještě dřív než vypustím tyhle slova z úst, uvědomím si, jak bizardní a pomýlená je tahle výchovná technika. Ale musím po pravdě dopovědět „ Když pokračují v hádání se, sebereme hračku oběma jako trest.“ Mama Guebe na mně nevěřícně hledí a vidí, že nežertuju.

Avšak situace, která začala náš rozhovor, stále pokračovala. Malý chlapec s lákavým autem se přibližoval směrem k nám a Guebe už ho zpozoroval. Nejdříve se vzájemně přivítali. Beze slova povzbuzení rodiče se dítě s hračkou posadilo na zem před dítě bez hračky. Bez požádání chlapec rozebral svoje dílo až do nejmenší součástky, rozložil je na zem před Guebeho. Spolu si je prohlíží a vysvětlují si, co není jasné na fungování jednotlivých částí.

Opět bez rodičovského zásahu se oba dva postaví a připravují se jít do lesa, aby nasbírali potřebný materiál. Guebe zdvihne mačetu, ostrou jako břitva, která leží vedle jeho matky a míří k pralesu. Ani jeden chlapec se neptá na svolení rodiče a matka jim neposkytne ani malé přikývnutí na znamení souhlasu. Nenapomene děti, aby byly opatrné, ani jim nezakáže mačetu používat, že by mohla být příliš nebezpečná pro pětileté děti. V kmeni Ntumu se bezpečnost neučí varováním, bezpečnost se učí pozorováním.

Rodiče jsou opatrní a děti vidí, že se s mačetami zachází jako s nástrojem a ne jako s hračkou nebo zbraní. A proto fungují přirozené důsledky ve většině věcí a tím se slovní varování stává zbytečným. Matka příroda je tím hlavním rodičem a v procesu přirozeného rodičovství nedává dopředu varování o věcech jako ostrost, gravitace, termodynamika a hustota. Jak mi Mama Guebe vysvětlila, když není s čepelí opatrné, pořeže se, a jaká rodičovská rada může být efektivnější, než vzpomínka na bolest způsobenou z nepozornosti.

Za několik minut jsou chlapci zpátky s náručím plných bambusů a bez zranění. Guebe položí mačetu přesně tam, kde jí vzal. Matka nevyžaduje žádné rituální používání slov „prosím“ a „děkuji“. To, co udělal, nevyžaduje pochvalu nebo vděčnost, nebo pozitivní povzbuzení. Mama Guebe situaci nekomentovala, protože to, co Guebe udělala, je tak normální, že reakce není potřebná. Jak pozoruji, chlapci usilovně vyrábějí napodobeniny každé součástky. Toto ochotné sdílení technologie je výsledkem Ntumu výchovy. Naučit se vyrábět auto je zábavnější, než si s ním jen hrát. Mama Guebe vysvětluje, že kulturně je ten, co ví, zodpovědný za to, aby naučil toho, který neví.

Brzo mají obě děti své vlastní auto. Ntumové se nemusejí dělit o přístup, protože se podělí o technologii. Mama Guebe právě dotloukla maniok.

„Víš, co se stane teď?“ zeptala se mě.„Ne, nemám představu.“ odpovím „Několik týdnů si budou hrát se svými auty, než potkají třetí dítě, rainforest-717652_1280například monomo´o, druhou věkovou kategorii, který přidal do svého auta nějaké zlepšení, které oni ještě neviděli. A tak si znova kluci sednou na zem a všechny nákladní auta budou rozebrané a jednotlivé části prostudované.“ Vysvětluje, že tento proces se v různých podobách opakuje celý život, v každé věkové kategorii – od mon, přes nomono´o a mo´o až po nyamboro, když se z kluků stanou starci.

Jak se jejich zručnosti a pochopení rozvíjí, nadále učí i jeden druhého. Celý život jsou v procesu učení, protože učit někoho jiného, co víme my sami, je nejlepší způsob, jak zlepšovat své vlastní porozumění. Každý je žákem i učitelem, ne postupně, ale zároveň v každém věku.

Tak, jako se mačeta v jazyku Neumu nejmenuje ostrá, ale ostřejší než předtím, tak neexistuje ukončení procesu učení. Mama Guebe dále vysvětluje, že všechno vzdělání se u Ntumu vnímá jako učení, v kterém se očekává, že učeň překoná pochopení učitele. Jak tohle nenastane, neexistuje důkaz společenského následování. Proto, jak jsem zjistil, jsou opatrní při výběru učňů. Je nesmyslné pokoušet se učit žáka, který není připravený učit se. V pralese neexistuje průměrné vzdělání.

„V těchto slovech je moudrost“ odpověděl jsem.

Moje sousedka omotala provaz kolem manioku zavinutého do listu, až se z něj stal tvrdý klacek s průměrem palce dlouhý jako předloktí. Zavázané maniokové klacky se na několik měsíců umístí pod skálu v potoku, než se pasta promění na průsvitnou, ale pevnou želatinu. Tohle je díky náročnosti přípravy vysoko ceněná Ntumu delikatesa.

Mama Guebe často používala toto tradiční jídlo jako metaforu starostlivosti o dítě. Dobré výsledky si vyžadují vědomosti, zručnost, snahu, důslednost a v první řadě trpělivost, abychom umožnili volný průběh přirozenému procesu zrání. Musí být aktualizovány potenciální potřeby a musí být odhalené přirozené, vrozené dobro. Maniok se užívá v tomto ohledu jako oblíbená metafora. Neoloupaný a nezpracovaný maniok obsahuje v slupce kořene toxický kyanid. Ntumu mačeta má speciální tvar, aby efektivně oddělila hrubou, hnědou, potenciálně jedovatou slupku od bílého jádra bohatého na škrob bez toho, aby ho kontaminovala. Tohle se podobá procesu rozvíjení těch správných nástrojů na to, aby se odhalilo vrozené dobro u lidí.

Protože cílem je moudrost a ne poslušnost, Ntumu děti nedostávají výchovné instrukce ani nejsou nuceny poslouchat rodičovské požadavky. Tyhle znaky jejich rodičovství mají určité překvapivé důsledky. Vhodné chování je vnímáno jako výsledek pochopení toho, co je přiměřené. Protože rodiče neprojevují osobitou autoritu, ale umožňují, aby se do výchovného procesu zapojila celá vesnice, rebelantství, které je průvodním jevem autoritativního přístupu, je nepřítomné. Následně anebo současně, děti nejsou ponižovány, zneužívány, bity ani plácány. Zároveň však nejsou ani rozmazlovány. Jsou přivyknuty na těžkosti. Zajímavé je, že příkazy jako „Ne!“ nebo „Nedělej to!“ jsou slyšet pouze zřídka. Jestli nějaká situace vyžaduje slovní nápravu, je to ve formě specifické instrukce a ne nějaké negace bez instrukce. Další zajímavý aspekt jejich výchovy je jejich rozhodnutí, že rodiče nejsou nejvhodnější osoby na předávání moudrosti dětem, protože nejsou dostatečně staří, aby to tak dělali. Rodiče poskytují praktické zručnosti a zručnosti přežití. Moudrost je doménou prarodičů a následně je cílem života být prarodičem.

Kmen Ntumu není jediný národ, který nám může poskytnout hluboké pohled do výchovy. Kultury všude na světě, včetně té naší, mají důležité vhledy. Tahle kulturní diverzita je studnicí světa. Na závěr musím říct, že nejsem jediný, kdo hodně získal pobytem v kmeni Ntumu. Moje tříletá dcera má teď 33 let, hodně cestovala a je z ní velice talentovaná archeoložka s vlastní mačetou a ještě všemi prsty. Od Ntumu jsem se naučil, že naproti všemu čeho jsem dosáhl, nikdy nejsem víc, než Papa Anisa. V dešťovém pralese neexistuje větší kompliment.

Knihy tohoto autora:

A Leaf of Honey and Proverbs of the Rainforest, Baháí Publishing Trust, London, 1988.

Guebe and the Toy Truck, the Adventures of Goli and Kadjam, George Ronald Publishers, Oxford, 1986.

Záznam přednášky z konference Prirodzene rodicovstvo/Bratislava 2008

Další články

Komentáře

Zatím tu nic není... Ale můžete být první! :)
Přidat komentář

Související články

Láskyplná výchova ovlivní dítě na celý život

Pokud si nevíme rady s nejmladšími členy rodiny, jsou tu lidé s otevřeným srdcem, kteří nás mohou vést. Jedním z nich je i Martina Hanáčková, která se věnuje Aktivnímu vědomému […]

Postel na míru

Když se nám narodila první dcera, v porodnici na nadstandardním pokoji nám půjčili monitor dechu. Ačkoliv je to již více než osm let, stále si vybavuji ten pocit, kdy jsem […]

Proč nebudu nikdy ignorovat její pláč

Slzy mi tečou po tváři, když čtu tahle slova. Ta fakta. Už jsem během večerů přečetla spoustu článků na Facebooku, když jsem uspávala svoji malou, ale tento mě zasáhl a […]