Naše zkušenost se společným spaním

Zrovna jsme se vrátili se synem z porodnice a já měla pocit, jako by nic nebylo správně. Dost věcí, které jsem při porodu chtěla, se nepovedlo, a nošení v šátku, o kterém jsem snila, se nám také nedařilo. Synek dost plakal a já někdy brečela s ním. Nad tím, jak mi nic nejde a jsem strašná matka, která působí svému dítěti jedno trauma za druhým. Měla jsem pocit, že celé dny jen spím se synkem na břiše nebo ho kojím a nezvládám se ani najíst nebo osprchovat, natož třeba něco tak absurdního jako uvařit teplé jídlo.

V těch černých dnech mi připadalo neuvěřitelné, že by měl syn spát v jiné místnosti než já. Nedokázala jsem si ani představit, že bych ke všemu stresu a vyčerpání ještě měla v noci vstávat a chodit, i kdyby jen o pár metrů dál. Taktak jsem se dokázala vytáhnout do polosedu (jak jsem byla zvyklá z porodnice) a synka nakojit. Společné spaní k nám tedy nepřišlo jako jedna z možností, ale nutnost.

Měli jsme své obavy. Po dlouhém hledání jsme našli a zakoupili přistavovací dětskou postýlku, která se dala přišroubovat k naší velké posteli, takže syn mohl spát na svém jen pár centimetrů ode mě. Obávala jsem se totiž, že nebudeme mít dost místa, pokud bude malý spát přímo u nás. Jak synek rostl, postýlka se čím dál častěji stávala užitečnou odkládací plochou na pleny, náhradní body, hračky, moje pyžamo či lahve s vodou na noční doplňování tekutin. Se zvyšující se pohyblivostí náš syn dokázal během noci překonat těch pár centimetrů, které nás oddělovaly, a ráno nás manžel fotil, jak spíme bok po boku nalepení na sobě – já na hraně naší postele a syn v mezeře mezi matracemi.

Co rozhodlo o odstranění postýlky, byl fakt, že jsem se při kojení vleže k synkovi už nevešla. Zjistili jsme, že i ten kousíček, který nás dělil, byl zbytečně moc velký. Postýlku jsme prodali a začali spát všichni spolu. Místa bylo dost – náš chlapec byl zpočátku spokojený jen když se mohl natulit k mému boku a tím pádem mnoho prostoru nezabral.

Společné spaní přineslo jednu výhodu – začal i jsme bezplenkovat i v noci. Když synek spal na své vlastní posteli, nedokázala jsem na jeho signály, že potřebuje čůrat, se probudit. Přímý kontakt s jeho tělem mi pomohl procitnout právě včas, abych ho dala nad nočník, on se vyprázdnil, aniž by se úplně probudil, a spalo se dál. Začala jsem se ráno budit odpočatá paradoxně mnohem víc, než když čůral do pleny.

Připadalo mi, že mi jeho blízkost pomáhá. Když jsme měli náročný den a večer jsem ho uspala, zůstávala jsem často ležet vedle něj, jen se na něm dívala, cítila jeho teplo a poslouchala pravidelný rytmus dechu. Cítila jsem, jak se ve mně všechno zklidňuje, srovnává a vrací se mi víra, že to všechno společně zvládneme. Díky nočnímu tulení jsme se dokázali přenést přes cokoliv, co přinesl předchozí den, a začít ráno s čistým štítem.

Teď bude synkovi osm měsíců a společné spaní se stalo něčím normálním jako třeba čištění zubů. Ani manžel ani já nad tím nijak nepřemýšlíme, jen se občas pobavíme polohou, kterou syn ve spánku zaujme (právě nyní je jeho oblíbená „vorvaň se rozvaluje na pláži“). Někdy si ale říkám, jak mi asi bude, až se synek rozhodne, že spát s rodiči je už pod jeho úroveň. Není pochyb, že postel bude najednou i přes manželovu přítomnost velice rozlehlá a prázdná. A tak bych neměnila – nevím, jak moc oceňuje společné spaní syn, ale pro mě a mou duševní vyrovnanost je nepostradatelné.

 

Vaše Felklice

www.felklice.cz

Další články

Komentáře

  1. To je moc hezké čtení. A teď se mi zasmejete vy. K jedné dceři se narodila druhá a vzhledem k tomu, byl manžel celoročně pryč, spavaly jsme všechny tři ez do jejich 9 let.Ničeho nelituji.Dceram je dnes 3o let a s láskou na společně, postelove spaní vzpomínají.

  2. Hm, no, až se synek rozhodne, že spát s rodiči už je pod jeho úroveň… Tak budete mít další miminko…? Našeho prvorozeného společné spaní přešlo ve 4 letech, sám si řekl o svou postel. Jeho o rok a čtvrt mladší sestra byla poněkud násilím “přesunuta” na vlastní postel ve 3 letech (2 měsíce před narozením nejmladší) a mám bohužel pocit, že si to s sebou nese jako určitou “křivdu” a často se k nám vrací nebo by chtěla, bohužel se nás 5 (já, manžel, druhý syn 4 r., druhá dcera 2 r. a ona, dnes už pětiletá) na manželskou postel vejde už jen s velkými obtížemi 😉

    1. 🙂 tak my jsme to vyřešili zrušením postelí při druhém synovi,kdy jsem měla strach,že mi při kojení-kojila jsem v leže-,kdy jsemu toho usínala ,spadne z postele. Takže v rámci bezpečnosti a pohody pro všechny,jsme ponechali pouze madrace,kterých se nám na šířku podkrovního pokoje,pěkně pod střešní šikminou vešlo 3 a půl 🙂 = (tu půlku jsme vytvořili z klasických starších madrací,které byly ze tří dílů,tak jsme vzali jen “2kostky” ,dali je “na úzko” a půl lůžka na vyplnění mezery,co zbývala ke stěně,bylo hotovo.)
      S přibývajícími dětmi se nám toto řešení mnohokrát potvrdilo,jako nejlepší :).
      Kluci měli svůj pokojíček nachystaný a po čase,když už chtěli mít svou postel a být “velcí 🙂 “, se sami odstěhovali. …ale nad ránem se stejně vraceli 🙂 a i když u nás spali už i jejich dvě sestry,tak se vždy místo našlo pro všechny. 🙂
      Dodnes,ač je nejstaršímu již skoro 14let,mají všichni rádi ty rána,když se všichni ještě chviličku sejdeme v posteli a můžem si povídat :)… co bylo…co plánujem…
      Nenechte se zblbnout,tím,že dítě má spát ve své načančané postýlce :)…nebude rozmazlené!(jak kolikrát tvrdí starší generace),ale bude se cítit bezpečně a přijímané…kdykoliv!

Přidat komentář

Související články

Co bychom měli vědět o dětském spánku?

Často máme sklon pohlížet na děti jako na zmenšenou kopii dospělých a podle toho také vyhodnocujeme jejich chování. Že miminko nechce spát, pořád se budí a ještě u toho vytrvale […]

Postel na míru

Když se nám narodila první dcera, v porodnici na nadstandardním pokoji nám půjčili monitor dechu. Ačkoliv je to již více než osm let, stále si vybavuji ten pocit, kdy jsem […]

Spaní spolu s dětmi – návrat k tradici

Chronické nevyspání, jehož příčinou je malý uplakaný uzlíček, patří mezi hlavní strašáky všech rodičů. „Jen ho nech vyřvat, já to tak taky dělala“ nebo „Musí se naučit spát sám, jinak […]