Na nočník cestou uvědomění si vlastních potřeb

Moc nás těší, když s námi sdílíte své postřehy a zkušenosti. Tento krásný článek nám zaslala paní Dobromila Hodová, maminka téměř dvouletého Víta.

Každá matka zná tuhle situaci velmi dobře. V určitou chvíli, nejpozději kolem roku a půl, se okolí začne ptát: „Už zkoušíte na nočník?“ Svojí odpovědi je buď uspokojí, nebo nikoliv. A kolotoče se vesměs nezbaví, dokud dítě neodplenkuje. Kolem druhého roku se pak otázky změní na věty: „Ještě stále nosíte pleny?“ A to přesto, že každý ví, že dobře se vyvíjející dítě nepůjde s plenami do školy. Synovi je 22 měsíců a už více jak měsíc nosí plenu pouze na noc. Protože jsem na odplenkování šla jinou cestou, než je běžně zvykem, a už jsem od několika kamarádek slyšela, že to ještě nikde nečetly, ráda se podělím o naši cestu i s dalšími, aby v případě zájmu mohli čerpat inspiraci.

Proč jiná cesta
Od synova 5,5. měsíce do téměř ukončeného 10. měsíce jsme nejprve částečně (kadění) a následně chvíli zcela přirozeně i plně bezplenkovali. V desátém měsíci to zcela odmítl, a to i na kadění. A ve chvílích, kdy jsem věděla, že bude kadit, a vzala jsem jej nad záchod, aby se mohl vyprázdnit, nebo jej dala na nočník (ve stejném měsíci si i sedl a tudíž již bylo možné používat nočník), se projevoval dost nesouhlasně.

Ba co víc, stolici v sobě zadržel, zasekl se. Nechtěl ji vypustit ven. Jeho projevy jsem se rozhodla respektovat a přijmout, byť ne s nadšením, že jsme zpět u plen, a to zcela. Velmi intenzivně jsem však přemýšlela nad tím, jak jinak lze bez tlaku a násilí „naučit“ dítě přirozeně vyměšovat.

Uvědomění si
Začala jsem upozorňovat zvukově („čččč“) na okamžik, kdy začal syn čůrat a pokračovala se zvukovým znamením až do vykonání potřeby. Výhodou nám zcela jistě bylo jaro. Syn doma běhal bez plen jen v ponožkách a body. A po ruce jsme měli neustále látkové pleny, kterými jsme „nehody“ utírali. A dostatek čistého a suchého oblečení. Mluvila jsem s ním o tom, aby začal také dávat znamení, že začíná čůrat, a to i když má pleny, abychom věděli, že se vyčůral a že máme utřít zem, případně ideálně přebalit, má-li plenu.

A tak se časem pomalu stávalo nejen to, že syn sám běhal pro plenky, protože přece loužičku je třeba utřít. Ale hlavně chápal, že vykonává vlastní potřebu a začal ji cítit. Zprvu hlásil, když začal čůrat. Někdy se případně stalo, že se vyčůral a běžel pro mě se hlášením „čččč!“, aby mi ukázal, kde se vyčůral. Krásně hlásil postupně i počůrané pleny. Vzhledem k tomu, že používáme látkové, bylo opravdu jednoduché zkontrolovat, že to tak opravdu je, že potřebu vykonal před malou chvílí. A že si vykonání potřeby uvědomuje.

A pak jsme se dostali k mezníku, kdy s hlášením přestal. Prostě už dále nechtěl. A tak opět přišla na řadu otázka, jak se posunout dál. Nočník totiž stále nepřijímal.

Chlapi čůrají na stojáka
Když jsem si položila otázku, jak vyměšovat, když ne na zem nebo do nočníku (resp. záchodu), došla jsem k závěru, že využiju toho, že máme syna. Koupila jsem v Bráně kelímek na kartáček z bambusového odpadu Jack N‘ Jill (konečně jsem našla důvod, proč ho koupit) a rozhodla se začít čůrat na stojáka. Ano, v tomto případě nelze postavit dítě ke kelímku a čtvrt až půl hodiny ho nechat stát a číst si, než vykoná potřebu, s největší pravděpodobností nahodile, nikoliv uvědoměním si.

Využila jsem řeči těla syna a zkušeností, které jsem nasbírala při praktikování bezplenkové kontaktní metody. A všimla si, že si těsně před tím, než začne močit, sáhne rukou do rozkroku. Současně také dobrým rozpoznávacím znamením byla změna vzhledu penisu, kdy se na močení začal připravovat. A v těch chvílích stačilo mít po ruce kelímek, říct „čččč“. A potřebu syn vykonal prakticky ihned. Naučil se aktivně používat svěrač. Vědomě.

A zůstala před námi poslední nepřekonaná úroveň. Naučit se používat aktivně svěrač i tak, že zadrží moč, než bude čůrat. Postupným tréninkem jsme se opět dostali k tomu, že syn začal hlásit, že se mu chce čůrat. A dopiloval to pouze k občasným nehodám. Současně také přijal nočník a bez mrknutí oka začal správně aktivně zapojovat i druhý svěrač a zadržovat, než si sedne na nočník. V 19,5 měsících se nám tak podařilo zcela odplenkovat na vykonání velké potřeby. A velmi razantně omezit nehody u malé potřeby.

A tak i tato naše společná cesta mě utvrdila v tom, že děti jsou neskutečné bytosti, které stačí doprovázet a při porozumění vzájemných potřeb sledovat, komunikovat a s láskou napomáhat. A půjde to, nejen nám.

Další články

Komentáře

Zatím tu nic není... Ale můžete být první! :)
Přidat komentář

Související články

Láskyplná výchova ovlivní dítě na celý život

Pokud si nevíme rady s nejmladšími členy rodiny, jsou tu lidé s otevřeným srdcem, kteří nás mohou vést. Jedním z nich je i Martina Hanáčková, která se věnuje Aktivnímu vědomému […]

Spaní spolu s dětmi – návrat k tradici

Chronické nevyspání, jehož příčinou je malý uplakaný uzlíček, patří mezi hlavní strašáky všech rodičů. „Jen ho nech vyřvat, já to tak taky dělala“ nebo „Musí se naučit spát sám, jinak […]

Výchova nevýchovou aneb jde to i bez křiku a výčitek

Většina rodičů zná každodenní trable v komunikaci s dětmi. Stává se, že dokolečka opakujeme ty samé nefunkční vzorce a výsledkem bývá oboustranná rozlada. Leckdy vlastně ani nevíme, jak některé situace […]