Miminko nebude… aneb Přirozený potrat po zamlklém těhotenství

Plod se nevyvíjí tak, jak by měl. Napíšu vám žádanku, ještě dnes jděte do porodnice, tam zjistí víc,“ stručně mi oznámila gynekoložka na kontrole v jedenáctém týdnu mého prvního těhotenství. Od té chvíle jsem si připadala jak ve špatném snu. „Třeba to nebude tak zlé, možná to prcek ještě dožene,“ honilo se mi hlavou, když jsem se převlékala. Soucitný pohled sestry, která si nechala mou těhotenskou průkazku, mi vzal poslední naději. Až venku jsem si uvědomila, že doktorka říkala „nebije mu srdce“. Už nebylo co dohánět.

V porodnici mi potvrdili, že mrňous je pryč už dva týdny, odborně se tomu říká zamlklé těhotenství, a sdělili mi, že je potřeba provést kyretáž, tedy operativní vyčištění dělohy. „A opravdu na ni musím?“ ptala jsem se doktora a stěží zadržovala slzy. „Samozřejmě, kdybyste byla někde v Africe, nezbylo by vám než čekat na přirozený potrat. Dnes si pacient může dělat, co chce, je to jeho právo. Ale já doporučuji kyretáž, jinak hrozí, že vás to přepadne třeba uprostřed v noci, což by nebylo vůbec příjemné. Navíc je pravděpodobné, že se děloha v této fázi těhotenství sama důkladně nevyčistí a na zákrok stejně budete muset. Navíc riskujete komplikace,“ dozvěděla jsem se.

Kyretáž na Den dětí

Jediné, co se mi ještě podařilo, bylo odložit kyretáž z druhého dne na následující. Vyšlo to zrovna na Den dětí, což mi připadalo přímo cynické, ale hlavně jsem potřebovala ČAS. Doma jsem se vybrečela, vzala si volno v práci, obvolala nejbližší rodinu a začala shánět informace o přirozených potratech. Poté, co jsem si pročetla štos papírů popisující operativní zákrok a jeho možné komplikace, jsem si tohle řešení nechala až jako poslední možnost. Nechtěla jsem pod narkózu, nechtěla jsem riskovat neplodnost ani komplikace při dalším těhotenství, nechtěla jsem, aby mé dítě skončilo někde v nemocničním odpadu, byť dorostlo jen do dvou centimetrů.

Hlavně jsem potřebovala poradit, co mám dělat dál, proto jsem napsala e-mail lektorce ženských témat Kateřině Juřenčákové, s níž jsem se znala přes projekt Radost s dětmi a o níž jsem věděla, že zažila dvě zamlklá těhotenství. „Jít na kyretáž v tuto chvíli, když nejsou žádné komplikace, nic vás nebolí a nemáte horečku, je opravdu zbytečný a drastický zásah do vašeho těla, včetně možných komplikací. Spontánní potrat v 11. týdnu je normální a rozhodně to není nic, z čeho by žena měla mít obavu. Například v západních zemích, kde je zvykem vyčkávat, by vás do zákroku nikdo nenutil,“ odepsala mi obratem. Zároveň mi doporučila, abych se s miminkem rozloučila třeba malým rituálem a našla si porodní asistentku, se kterou můžu konzultovat další postup.

Hned při prvním googlování na téma přirozené potraty jsem narazila na stránky porodní asistentky, kterou mi doporučila kolegyně a které jsem za měsíc chtěla volat, jestli by měla volno kolem Vánoc kvůli domácímu porodu. Teď jsem se chystala na domácí potrat. „Nejdůležitější je, abyste věděla, že máte spoustu času. Mrtvý plod může v děloze zůstat i osm týdnů, aniž by hrozil zánět či otrava krve, sama jsem to zažila. Pokud nemáte nesnesitelné bolesti nebo zvýšenou teplotu, nic se neděje,“ uklidňoval mě přes telefon její příjemný hlas. Rovnou jsem si domluvila osobní konzultaci. Bylo pondělí, v Brně měla být až v pátek.

Mezitím dorazil manžel, který si vzal v práci volno. Nechal mě vypovídat a vybrečet. Pak jsme podle rady paní Juřenčákové miminko namalovali, dali mu jméno a já z výkresu poskládala origami – japonského jeřába. Byl krásný slunečný den, udělali jsme si příjemnou procházku k řece a mně připadalo, jako by se vlastně nic nestalo. U splavu jsem jeřába pustila po vodě. I když jsem se důkladně vybrečela, pořád mi připadalo, že je to málo. Navíc jsem měla v břiše mrtvé dítě a bála se, jak to zvládnu dál. 22735

Obavy okolí

Ještě větší starost o mě měla moje maminka, která sama prodělala tři potraty. Nápad ukončit těhotenství přirozeně se jí vůbec nelíbil. Vlastně mi připadalo, že místo, aby někdo uklidňoval mě, jsem ještě musela vydávat spoustu energie, abych uklidnila lidi kolem sebe. Z miminka jsme totiž měli takovou radost, že už jsme o něm stačili říci příbuzným, přátelům i některým kolegů z práce. A když teď se ptali, jak se nám daří, nezbývalo, než jim oznámit, že mrňous je pryč. Nejhůře takovou novinu přijímaly ženy se stejnou zkušeností. Připadalo mi, jako by znovu prožívaly své vlastní trauma. Ony totiž na výběr neměly, nikdo jim neřekl, že existuje alternativa a že se se svým miminkem mohou rozloučit i jinak než na operačním sále.

Musela jsem skousnout i reakce typu „Ještě, že se to nestalo později. Co kdyby se třeba narodilo mrtvé?“ „Neboj, příště to vyjde!“ nebo „To se stává fakt často, prý tak končí každé čtvrté těhotenství.“ Musím říci, že takové utěšování vůbec nefunguje. Prostě mi umřelo dítě a je jedno, jak bylo velké. Hodně mi pomohla knížka Čekala jsem miminko, ale…, kterou jsem si později půjčila v práci. Půl dne si ji pročítala a brečela. Najednou jsem zjistila, že podobných a ještě smutnějších příběhů je všude kolem plno a že na tom vůbec nejsem tak zle.

Druhý den jsem zavolala do nemocnice, že na zákrok nedorazím. Nikdo mi to nerozmlouval. A šla jsem do práce, protože sedět doma s hlavou plnou černých myšlenek prostě nedokážu. Samozřejmě jsem se snažila přijít na to PROČ??? Práce, rekonstrukce bytu a do toho těhotenské nevolnosti – v posledních týdnech toho na mě bylo moc. Bývala jsem hodně unavená, ale pořád jsem si myslela, že to zvládnu. Utýrala jsem své dítě ve vlastním břiše? Vzalo to jako zprávu, že vlastně není vítané, že mi překáží? Útěchu mi poskytla až zpráva, která přišla sama od sebe – prý vůbec nemělo v plánu se narodit, jen potřebovalo chvíli pobýt v hmotném světě.

Pomoc porodní asistentky

Po pár dnech už jsem nezvládala ani práci a vzala si volno. Byla jsem unavená a pořád mi bylo špatně, jako bych ještě byla těhotná. To mě štvalo nejvíc – na co mi má být zle, když už to stejně k ničemu není? Když jsem to v pátek líčila porodní asistentce, dozvěděla jsem se, že to může být i projev deprese. Podrobně jsem se jí vyptala, jak přirozený potrat probíhá, jak poznám komplikace a co si mám připravit. „A můžu vám ještě nějak pomoci?“ ptala se mě ta útlounká brunetka, protože cítila, že za mým poctivým sepisováním „potratového plánu“ bublá pořádný kotel emocí.

Tak jsem se trochu vypovídala, i když jsem si při tom připadala divně. Koho vlastně zajímají mé úvahy, proč se to všechno stalo? Hodně to ale pomohlo, najednou jsem byla mnohem klidnější. Teď nezbývalo než čekat. Porodní asistentka mi doporučila miminko poprosit o pomoc, aby vše proběhlo hladce. Když jsem k prťousovi mluvila, cítila jsem ho na pravém rameni. Dny utíkaly, byla jsem dost nervózní. Hodně mi pomáhala společnost kolegyní v práci, které o těhotenství ani potratu nic nevěděly. Drbaly jsme o všem možném a svět mi alespoň na chvíli připadal normální.

Vlastní potrat

Zhruba po týdnu jsem začala špinit. „Půjde to!“ jásala jsem. O pár dní později jsem začala krvácet. A aby to bylo zajímavější, zrovna se jelo na celovíkendové pracovní školení. Představovala jsem si, jak „rodím“ někde na společné sociálce, ale nakonec se mi soustředění moc líbilo, kolegyně mě přivedly na příjemnější myšlenky. První stahy jsem dostala až den po příjezdu. Byla jsem ale tak unavená, že jsem je prostě zaspala. Druhý den už jsem to vzdala, vzala si volno a čekala.

První kontrakce se přihlásily po obědě. Z předchozího dne už jsem věděla, že aby zesílily, musím stát nebo chodit. Tak jsem se hodinu opírala o gauč a pročítala Pravý domácí časopis – v něm jsem se mimochodem poprvé dočetla o přirozených potratech (číslo 2/2016). Kontrakce stále zesilovaly a zkracovaly se intervaly mezi nimi. Byla jsem doma sama a až pozdě jsem litovala, že jsem si nenačetla víc o porodu, když má s potratem tolik společného. Bolestí jsem se už sotva narovnala, proto jsem se dovlekla do koupelny, kde jsem chtěla „rodit“.

Brzy jsem ale nevěděla, jestli mám sedět na záchodě, nebo klečet (či se rovnou válet) na zemi. Kontrakce šly jedna za druhou, ale pořád jsem nemohla nic vytlačit. V tu dobu už mi narkóza a patnáctiminutový zákrok nepřipadaly jako až tak špatný nápad. Celá zpocená a udýchaná jsem volala porodní asistentce, co mám dělat. „Hlavní je nechat tělo pracovat. Některé ženy se uvolní, když se posadí na toaletu. Jiným zase vyhovuje teplá voda,“ poradila mi s tím, že mám kdykoliv zavolat, pokud to bude potřeba. Záchod, usazený na mě moc vysoko, bohužel nepomáhal. Chyběla mi opora pro nohy.

Lámajícím se hlasem jsem odvolala manžela ze stavby pro případ, že bych vyčerpáním omdlela. Pak jsem vlezla do sprchového koutu. Pustila jsem na sebe teplou vodu a najednou se mi ulevilo, kontrakce už jsem skoro necítila. Vypnula jsem vodu a dřepla si. V tu chvíli něco uvnitř prasklo a vyšly kusy tkáně a malinkaté bledé miminko. Bolest ustala a já byla šťastná, že to mám za sebou. Když jsem si trochu odpočinula, dala jsem embryo stranou, osprchovala se a šla si lehnout do obýváku na gauč.

Jenže bolesti se za chvíli vrátily. Navíc jsem zjistila, že opravdu silně krvácím. Porodní asistentka mě upozornila, že můžu ztratit hodně krve, ale to jsem si ještě nedovedla představit, kolik jí doopravdy bude. Když jsem ucítila, že porodnická vložka nestíhá krev pobrat, zvedla jsem se z gauče. V tu chvíli ze mě vypadly velké kusy tkáně a skončily v nohavici pyžama. Byla jsem celá od krve. Zvládla jsem jen sednout si na toaletu a čekat na manžela. Ten dorazil asi za deset minut. Pomohl mi se svléci, utřel krev z podlahy a umyli jsme mě z nejhoršího. Koupelna vypadala jak po zabíjačce.

Nepříjemné stahy ale pokračovaly. „To by nemělo být,“ potvrdila mi porodní asistentka a domluvily jsme se, že pokud to do hodiny nepřestane, znovu jí zavolám a rozhodneme, co dál. Nakonec jsem nevolala, protože jsem vyčerpáním upadla do polospánku. Jen když přišla kontrakce, snažila jsem se zatlačit. Asi po hodině jsem se vzbudila a stahy byly pryč. V koupelně jsem ale zjistila, že ze mě něco zvláštního trčí a ucpává odtok krve. Dalo dost práce ten kus tkáně zachytit a vytáhnout, protože pořád trhal, ale nakonec se mi to podařilo. Podle obrázků jsem později zjistila, že to byla placenta. Konečně mi bylo dobře a krvácení postupně sláblo.power-18536_1920

Návrat do „normálu“

Po dni odpočinku jsem vyrazila do práce. Sedět doma s mimčem v mrazáku – zatím jsme ho neměli kam pohřbít – se mi opravdu nechtělo. Bylo to ale moc brzy, hodně jsem krvácela a vestoje mě co chvíli stáhla křeč. Navíc jsem byla šíleně unavená. Na mamčinu radu jsem si ve zdravé výživě sehnala tekuté železo, které mi hodně pomohlo dohnat ztrátu krve. Porodní asistentka mi doporučila, že mám po šestinedělí jít na kontrolu ke své gynekoložce. Abych podpořila čištění a hojení po potratu, domluvila jsem se svou detoxikační poradkyní, že budu užívat preparáty zaměřené příslušné orgány. Ty ale zároveň vyplavily emoce, které jsem si dosud, coby „silná žena potrácející sama doma“, nechtěla připustit.

Přišly lítost, vztek, obviňování, strach… „Tolik lidí děti má a vůbec se o ně nestarají. Proč to nevyšlo nám, když jsme pro něj chtěli to nejlepší?“ „Kdyby nebylo té pitomé rekonstrukce, možná by ještě žilo. Na co nám bude bydlení, když tam budeme sami?“ „Budu vlastně ještě někdy schopná donosit dítě? Co když na to prostě nemám? Co když mě tohle peklo čeká znovu?“ Pár dost nepříjemných týdnů jsem se utápěla v pocitu, že jsem na světě k ničemu a že nevím, jak a co dál. Zpětně jsem ale ráda, že tahle nadílka emocí mohla jít ven a že se netransformovala v nějakou komplikaci na tělesné úrovni.

Prcka jsme pohřbili pár dní po potratu. Našli jsme mu pěkné klidné místo na naší zahradě. Krabička s potiskem pivoněk, kterou jsem koupila, mu byla smutně malá, i když jsem ji vystlala květinami. Krvácela jsem celé šestinedělí, většinou velmi slabě. Když se mě pak na kontrole má gynekoložka ptala, jestli mám zprávu z nemocnice, řekla jsem jí, že jsem na zákroku nebyla. Vůbec to nekomentovala. Při ultrazvuku se jí ale stav dělohy nezdál, prý není jisté, zda se všechna tkáň odloučila. Takže odběr krve a nepříjemné čekání do druhého dne. Po těhotenských hormonech ale naštěstí ani památka, to už se jen tělo chystalo na první menstruaci skoro po půl roce. Měla jsem to definitivně za sebou.

Nechci tvrdit, že ukončit zamlklé těhotenství „domácím potratem“ je jediná správná volba nebo že je to řešení vhodné pro každého. Své zkušenosti na toto téma sdílím, protože jsem sama měla problém sehnat dost relevantních informací. Setkávala jsem se spíše se zastrašováním a obavami, byť jejich motivací byl z velké části strach o mé zdraví.

Další články

Komentáře

  1. Jste uzasna a jsem rada za ostatni, ze jste tento clanek sepsala! Moc si toho vazim. Me bohuzel vubec nenapadlo, ze by to slo takhle, takze jsem sla normalne na kyretaz. Byl to hruzostrasny zazitek. Probirala jsem se uz cestou ze salu a pamatuji si to jako dnes, i kdyz ti uz budou dva roky, jak jsem plakala a citila jsem, jak neprirozene to bylo, ze to dite mi vlastne nasilne vyrvali z tela… Tak snad si tohle zeny prectou a nebudou to muset podstoupit ci se samy rozhodnou, jak to chteji.

    1. holky vy jste šílený takhle riskovat život a nebo nejaky zbytečný komplikace ja teď čekám na kyretáž už po druhý rozloučit se da i jinak

  2. Ja som nanešťastie potraty zažila dva ale do tretice všetko dobré a teraz máme nádhernú dcérku. Tehotná som bola v Holandsku. Tu žijeme v Amsterdame. Keď sme zistili ze vo 8 týždni nebije srdiečko, zrútil sa nám svet. Tu sa chodí k pôrodnej asistentke, gynekológ je len v prípade aj ide o rizikové tehotenstvo. Moja pôrodná asistentka mi tiež dala ma výber. Buď počkám kým to príde prirodzene (miminko bolo už skoro 2 týždne zosnulé) alebo mi potrat vyvolajú liekmi. Liekmi ktoré sa používajú na vyvolanie pôrodu keď žena prenáša. Tu interrupciu nikdo nezmenil. Keď som sa pýtala na tento zákrok, povedali mi že je to zákrok ktorý zo sebou prináša príliš veľa rizík a preto je to posledná možnosť (keď po prirodzenom potrate maternica nie je celkom čístá). Na Slovensku robia interrupciu ako trhanie zubov! Ja som zvolila tabletku. Nedokázala by som dlhšie nosiť v sebe bábätko ktoré mi nebolo súdené. Druhý krát to bolo v piatom týždni keď sa mi vytvoril plodový vak aké bez bábätka. Vtedy prišiel potrat spontánne.

  3. Velmi silne tema…ufff…vraci se mi vzpominky…1.potrat(v 8.tydnu) jsem prozila jako vy doma,to cekani a ta obri bolest telesna i dusevni…2 roky na to jsem porodila krasneho chlapecka! Ted jsem 3 mesice po 2.potratu (ve 14.tydnu),probehla kyretaz a ja uvnitr vim,ze to tak bylo spravne. V obou pripadech jsem byla uvnitr klidna,kdyz prisli “ to nejhorsi“… kazde tehotenstvi bylo jine,melo uplne jiny smysl…tezko se rozepisovat tady v komentarich… jste silna a bajecna zena a z clanku tusim,ze vite,jak dulezite je nechat v sobe vse probehnout,kazdou emoci nechat projit svym telem a nebranit se…to je asi to nejtezsi,ale velmi uzdravujici…drzte se!

  4. Mam podobnu skusenost. Zila som isty cas v zahranici a mala som na vyber cistenie v nemocnici alebo nehat vsetko na prirodu. Rozhodla som sa pre prirodu. Bola som upozornena na mozne komplikacie. Tak som uz len cakala. A nakoniec to jedneho vecera prislo. Bolo to velmi podobne tomu Vasmu zazitku. Dalsi den, som nebola schopna nornalne fungovat, cely som ho prespala, ale potom sa moj zivot opat vratil do normalu. Bol to pre mna velmi silny zazitok. Uvedomila som si uzasnu dokonalost svojho tela a jeho schopnost poradit s cimkolvek bez vonkajsich zasahov. Som za tuto skusenot velmi vdacna.

  5. Téměř stejnou zkušenost jsem měla před rokem. Nejhorší pro mne bylo vzdorovat lékařskému systému a strachu nejbližšího okolí, nebo naopak bagatelizacím typu „to ještě nebylo ani dítě“ nebo: „buď ráda, že nemáš postižené dítě“. Bolest je to obrovská, i když břicho nejde vidět. Nakonec jsem si to ustála hlavně díky partnerovi a duchovnímu přesvědčení a podpoře. Přesně, jak píšete, potřebovala jsem čas a ten mi lékaři nedávali. Po nějaké době jsem si udělala rituál za nenarozené děti, který jsem měla to štěstí zažít a sama začít praktikovat ještě před touto zkušeností na semináři v terapeutické komunitě v Peru. Pracuji jako psycholožka a myslím si, že jsem racionálně smýšlející člověk, který autoritu lékaře respektuje. Jsem ale přesvědčená (hlavně díky vlastní zkušenosti a i bolesti, za kterou jsem nyní vděčná), že tato citlivá problematika potřebuje komplexnější přístup a hlavně, že by se o ní mělo z výše uvedených důvodů mluvit, aby toto martyrium nemusely ženy zažívat zas znovu a znovu.

Přidat komentář

Související články

Děti a jejich reakce na rodiče aneb zkušenosti terapeuta

Tento článek odhaluje skrytou oblast neviditelného působení rodinných vlivů, kde se děti zcela nevědomě stávají zrcadlem nitra svých rodičů. S psychologem Pavlem Veselým se (také v brněnské Bráně k dětem) můžeme setkat na […]

Rodinné konstelace – Život v Pravdě

Na svůj první seminář k terapeutovi Pavlu Veselému jsem se dostala víceméně náhodou. Něco mi říkalo „Jdi tam, pomůže ti to“ a víc jsem neřešila. O to víc jsem byla […]